JOHNNY WEISSMÜLLER (PETER JOHANN) (☼ 2.6.1904 VEST, RUMUNSKO – ۞ 20.1.1984   ACAPULCO, MEXICO)

„Bystrý Tarzanův odhad nebezpečí volil ze dvou hrozeb tu menší. A to hned, jakmile zaznělo zařvání lvice. Dřív než Sabor skočila, Tarzan pocítil, jak se studená kapalina jezera zavřela nad jeho hlavou.

Nedovedl plavat a jezero bylo příliš hluboké, ale chlapec neztratil kontakt s duchapřítomným pudem sebezáchovy ani se sebedůvěrou. Zamával hbitě rukama i nohama, aby se vydrápal na povrch a za několik vteřin se jeho nos ocitl nad hladinou. A tu poznal, že se pohyby může nejen udržet nad vodou, ale že přitom může i plavat kupředu. Celým tím náhlým objevem byl velmi překvapen a potěšen. Neměl však mnoho času, aby na to myslel. Plaval podél břehu, kde nad tělem jeho druha se přikrčovala zdatná šelma.

Lvice napjatě pozorovala Tarzana. Zřejmě vyčkávala, až se vrátí na břeh. Chlapec však místo toho křikem, kterým se oznamovala nehoda, dával jasné signály, výstrahy, varování svým blízkým z tlupy, aby se měli před lvicí na pozoru.

Okamžitě se v dálce ozvala odpověď a asi padesát velkých opic spěchalo po větvích stromů k místečku nehody. Vpředu uháněla Kala, která poznala hlas svého nejdojemnějšího.

Teprve nyní Tarzan doplaval ke břehu a vylezl z jezera. Pocit svěžesti, který mu poskytla chlazená kapalina, ho příjemně překvapil, a od té doby se při žádné příležitosti, ať už v řece nebo v moři, nezapomněl náležitě opláchnout…“

Čtenářky dobrodružných románů už zcela jistě vědí, kdo je autorem oné ukázky a také kdo je jeho hlavním hrdinou: americký prozaik první poloviny dvacátého století Edgar Rice Burroughs. Jeho život plný dobrodružství ho přivedl na myšlenku vytvořit po vzoru Kipplingova Mauglího figurku Tarzana, malého bílého udatného synka, který žije uprostřed afrického pralesa mezi samými opicemi. První kniha s názvem Tarzan z rodu Opů vyšla už v roce 1914, před 102 lety. Obrovský úspěch tohoto vydání přinesl zákonitě další pokračování. Celkem vyšlo E. R. Burroughsovi o Tarzanovi šestadvacet knížek. A jak to v takových případech bývá, netrvalo dlouho, a tématiky Tarzana – krále opic, si všimli i filmaři. I když v době, kdy příběhy měly svou největší popularitu, byla tato múza vlastně ještě v plenkách.

Vůbec první filmovou roli Tarzana hrál ještě v němé éře Elmo Lincoln. Později byli mezi představiteli hlavní role Lex Barker, známý spíš z mayovek, James Pierce a naposledy Christopher Lambert. Za nejpřesvědčivějšího představitele Tarzana je však dodnes považován rodilý Rumun Peter Johann Weissmüller, světu více známý jako Američan Johnny Weissmüller.

Filmaři z Metro–Goldwyn–Mayer si ani lepšího krasavce Tarzana nemohli přát. Jeho 190 cm vysoká svalnatá figura a údajně „nejhloupější výraz grimasy“ přitahoval diváky a zejména tutti frutti divačky do kin. Navíc Johnny Weissmüller byl v době natáčení již všeobecně známým sportovcem, olympijským vítězem a světovým rekordmanem v plavání. V roli Tarzana však musel prokázat nejen své plavecké dovednosti, ale i celkovou sportovní výdrž a všestrannost.

„…Tarzan nasadil Terkozovi nový chvat, který se znamenitě osvědčil. Jeho pracka totiž proklouzla zezadu pod prackou opa a ovinula se kolem opičího krku. Bylo to něco, čemu zápasníci říkají „poloviční nelson“. Obávaný chvat, kterého školení zápasníci využívají, na který však kápnul chlapec náhodou. Jeho lidský rozum mu ihned zvěstoval, že takhle by si mohl zachránit svůj kejhák. Proto se hned snažil tentýž chvat provést i levou prackou, a tak se v několika okamžicích Terkozova šíje skláněla pod dvojitým nelsonem.“

Obraťme však nyní pozornost k osobě samotného Johna Petera Johanna Weissmüllera a k jeho sportovní dráze.

*

Přišel na svět 2. června 1904, v rodině vídeňského emigranta, v rumunské osadě Vest nebo snad v pensylvánském městečku Winsbaru. Na druhém konci světa se ten den narodil jiný významný sportovec – fotbalový gólman František Plánička. Weissmüllerova sportovní štreka se však klikatila jiným směrem než ke kulatému nesmyslu. Plavat a závodit se naučil jako jinoch v okolí Chicaga, kde je vodních ploch víc než dosyta. Přitom však trvalo poměrně dlouho, než rodiče svého syna přemluvili, aby to s plaváním zkusil. On sám se do vody příliš netěšil.

Potom si však všiml jeho plaveckých schopností trenér plaveckého klubu Illinois AC William Bachrach. Uznávaný odborník, původem z Polska, měl za sebou kvalitní výsledky. Do jeho tréninkových metod však nebylo snadné proniknout. Nechával vše undercover pod pokličkou. Od svých svěřenců vyžadoval naprostou houževnatost, poslušnost a dodržování naordinovaných tréninkových vychytávek. Neměl rád načatou polovičatou fušeřinu. A kdo jeho přísnému tréninkovému režimu nehodlal stačit, raději odešel sám.

John Weissmüller se až mnohem později svěřoval novinářům, jak Bachrach kladl důraz na svalové uvolnění a na dobrý závodnický styl, který byl podle tohoto trenéra základem každého úspěchu.

John Weissmüller namáhavě trénoval za zavřenými dveřmi a před veřejností poprvé vystoupil až v sedmnácti letech. Byl to však impozantní vstup.

Už v září 1921 vytvořil svůj první světový rekord na trati 150 yardů. A v témže roce se stal i mistrem Spojených států v závodě na 220 yardů. K tomuto titulu záhy přihodil i světový rekord na 100 m znak. Největší hodnotu měl ovšem Weissmüllerův výkon z 9. července 1922. Bylo to v městě Alameda, kde vytvořil skvělý světový rekord na 100 m kraul časem 58,6 s. Byl to v té době nevídaný čas. Poprvé v krátké historii světových plaveckých rekordů byla pokořena hranice jedné minuty v nejkratším sprintu. A hned o 1,4 s!

V létě 1922 už byl John Weissmüller držitelem všech světových rekordů na tratích od 100 až do 500 yardů! Poctivá lopotná dřina trenéra Bachracha a svědomitý přístup jeho svěřence přinášely své žně. Svou roli přitom samozřejmě sehrál i Weissmüllerův nesporný talent. Rekordní exploze amerického plavce však ještě stále nebyla u konce.

V roce 1923 vytvořil v New Havenu světový rekord i na 400 m kraul. A opět ve skvělém čase 4:47 min. Před blížícími se olympijskými hrami v Paříži v roce 1924 nebylo kromě Johna Weissmüllera vážnějšího favorita v kraulových disciplínách.

V městečku nad Seinou startoval v soutěžích na 100 a 400 m kraul a potom ve štafetě na 4x200m volným způsobem. Nejdříve se postavil ke startovním blokům ve čtyřstovce. K jeho nejobávanějším soupeřům patřil vítěz předchozích her ve Stockholmu a v Antverpách Duke Kahanamoku, původem z Havaje. Byla tam rovněž i nová, dravá plnokrevná generace, představovaná Švédem Borgem a Australanem Charltonem. K závodu na 400 m se přihlásilo jednadvacet troufalých nezmarů plavců. Weissmüller prošel hladce rozplavbami, s většími problémy se nesetkal ani v semifinále. Z druhého semifinálového závodu postoupil jako vítěz Arne Borg. Už předem bylo nabíledni, že ve finále to bude především utkání těchto dvou borců. No taky že bylo! Až do poloviny tratě se oba soupeři drželi v jedné rovině a žádný z nich nezískal výraznější náskok. Přesně v polovině se dostal do čela s nepatrným předstihem Weissmüller. Před poslední stovkou to však byl Švéd, který měl blíž ke zlaté medaili. Borg si udržel vedoucí pozici i na poslední obrátce, kdy do cíle scházelo pouhých padesát metrů. Závěr závodu byl velmi dramatický. K vedoucí dvojici si to přihasil i třetí Australan Charlton, leč v té chvíli dupnul na tempo Johnny Weissmüller takovou vervou, že se dotkl pomyslné cílové pásky s více než sekundovým náskokem před druhým Borgem a o další sekundu před Charltonem. Čas 5:04,2 min byl olympijským rekordem!

Za pouhých čtyřiadvacet hodin stál Johnny Weissmüller na startu dalšího závodu–sprintu na 100 metrů kraul. Tady už byla jeho převaha naprosto samozřejmá. Od prvních metrů až do cíle nebylo pochyb, kdo bude novým olympijským vítězem. Weissmüller si od soupeřů udržoval dostatečný náskok. Nejblíže se k němu přiblížil již vzpomínaný veterán Kahanamoku. I tak však měl tento plavec v cíli dva a půl sekundy ztráty na vítězného Johna Weissmüllera. Čas, v té chvíli již dvojnásobného olympijského vítěze, měl hodnotu 59 s a byl znovu lepší starého rekordu olympijského. Daleko vzadu zůstal další kandidát na medaili Borg, který nakonec skončil až na čtvrtém místě. Do třetice pak vybojoval zlato Johnny Weissmüller ve štafetovém závodě na 4x200 m volným způsobem, kde plaval v americkém družstvu na posledním rozhodujícím úseku. Nemusel ani vynakládat maximální úsilí, neboť o vítězství plavců USA bylo rozhodnuto dostatečně v polovině trati. Před druhou Austrálií zvítězili Američané s náskokem skoro devíti sekund. A měnil se nejen olympijský, nýbrž i světový rekord za čas 9:53,4 min.

Johnny Weissmüller se jednoznačně stal šlágrem pařížské olympiády 1924. A pravděpodobně by nenašel přemožitele ani v plaveckém maratónu na 1500 m kraul. Toho se však neúčastnil.

Bezprostředně po skončení her „létající ryba“, což byla nová a bezesporu odpovídající přezdívka trojnásobného olympijského vítěze, podnikla velké evropské turné, jak se na hvězdu takového formátu slušelo a patřilo. Ať už v Londýně, Amsterdamu nebo ve Stockholmu, všude byl svalnatý fenomén z bazénu středem pozornosti. V Evropě a potom i v zámoří výrazně stoupl zájem o plavecký sport, což nebylo dřív v tak masovém měřítku zrovna obvyklé. Navíc jeho plavecký styl a světové rekordy mají i dnes s odstupem doby velmi vysokou hodnotu. Ve dvacátých letech se závodilo ve zcela odlišných poměrech. Plavci si například v té době snadno mohli křižovat dráhu, neboť jednotlivé bloky nebyly odděleny tak, jak to známe z dneška. Také hustota vody nebyla ještě chemicky ovlivňována a plavecké kombinézy se zcela lišily od dnešních módních výstřelků. Jejich vzhled byl podstatně konzervativnější, což se projevovalo tím, že se při plavání naplnily vodou a byly mnohem těžší. A to mělo přirozeně velký vliv i na výsledný čas.

Po návratu za „velkou louži“ potom vytvářel Johnny Weissmüller světové rekordy doslova na běžícím pásu. Už ten první z nich na sto metrů volný způsob – 57,4 s byl velkou senzací. Vytvořil ho v Miami na Floridě a o jeho kvalitě svědčí skutečnost, že vydržel celých deset let, než byl překonán Weissmüllerovým krajanem Fickem. Brzy nato vylepšil světový rekord na sto yardů a to dokonce pod magickou hranici padesáti sekund! Zcela přesně 49,8 s. V americkém tisku se začalo spekulovat o „požírači rekordů“.

V letech 1924–1928 neměl Johnny Weissmüller prakticky v bazénu žádnou vážnou konkurenci. Byl držitelem všech světových rekordů od sto yardů až po tři míle. Fenomenálního plavce chtěli najednou vidět nejen v amerických a kanadských velkoměstech, či na evropském kontinentě, ale i v Asii a v Tichomoří. Proto nepřekvapily názory některých plaveckých funkcionářů, pochybujících o amatérském statutu Johna Weissmüllera. A to byla před blížícími se olympijskými hrami v Amsterdamu dvojnásob silná neoslazená káva. Nakonec se však všechno v dobré obrátilo a Weissmüller mohl odjet do Evropy obhajovat své prvenství z posledních her výher. A co víc, byl při slavnostním ceremoniálu poctěn tím, že nesl americkou vlajku.

Na startu se opět setkal se svými „starými“ známými z Paříže – Borgem a Charltonem, kteří si již jako nerozlučná trojice vysloužila přezdívku „Tři mušketýři“. V Amsterdamu se Johnny přihlásil pouze k závodům ve dvou disciplínách – na 100 m volný způsob a ve štafetě. Zda to bylo z obavy před svými soupeři nebo z jiných důvodů, se Weissmüller nevyjádřil. V těch, v nichž startoval, však opět uspěl na výbornou. A to i navzdory tomu, že jeho prvenství na sto metrů už nebylo tak suverénní jako před čtyřmi lety. Zle mu zatápěl v nejkratším sprintu druhý v pořadí Maďar Bárány a jen větší Američanova zkušenost určila konečné pořadí. Nicméně čas 58,6 s byl opět zlepšením olympijského rekordu. Další zlatou z olympiády v Amsterdamu pak získal ve vzpomínané štafetě na 4x 200 m.

Weissmüller připravil na OH ještě jedno překvapení. Zcela nečekaně se totiž objevil v bazénu při utkání turnaje ve vodním pólu. Americké družstvo tam díru do světa neudělalo, nicméně Johnny Weissmüller svým startem opět zvýšil procenta nemalé popularity.

Amsterdamskými olympijskými hrami se uzavřela jedna životní kapitola Johnnyho Weissmüllera. Kapitola úspěšného sportovce. S pěti zlatými olympijskými medailemi, čtyřmi desítkami titulů mistra USA a padesáti (!) světovými rekordy, které vytvořil během sedmi let od památného září 1921 v nejrůznějších disciplínách (od 50 yardů až po 3 míle) se natrvalo zapsal do historie plaveckého sportu. A to ani nepočítáme množství cen, plaket a pohárů, které získal při svých vystoupeních po celém světě. Amsterdamskou olympiádou se staly i dohady o jeho amatérském statutu bezpředmětnými. Profesionální smlouvu podepsal 3. ledna 1929 a definitivně se rozloučil s amatérstvím na velkém plaveckém mítinku uspořádaném klubem Illinois AC.

Brzy potom začala fungovat filmová dráha Johnnyho Weissmüllera. Pro hlavní roli Tarzana byl vybaven báječně. O jeho předpokladech byla řeč již na úvod tohoto vzpomínání. Na druhé straně však Weissmüller nikdy předtím nestál před kamerou ani na jevišti. Až do svých čtyřiadvaceti žil prakticky pouze asketickým životem sportovce a jeho proteinů. Nakonec se však ukázalo, že ani tyto dílčí problémy nebyly pro hollywoodské filmaře nějakým větším oříškem. Role Tarzana ho přece nenutila k dlouhým duchaplným větám, stačilo, že vydával ze sebe primitivní zvuky. I když jeho dravý sportovní styl bylo pro kameru třeba poněkud zlidštit. Původně měl hlavní roli ztvárnit herec Herman Brix. Ten si však krátce před začátkem natáčení zlomil haxnu a tak roli získal Johnny Weissmüller. Už první díl filmu o Tarzanovi, nazvaný Tarzan–syn divočiny, měl obrovský úspěch mezi mladistvými. Hlavní hrdina v něm udivoval především, jak jinak, skvělými sportovními výkony. Na zemi, ve vzduchu i v korunách stromů. Po první verzi přišly na řadu další. V leopardí kůži nebo jen v plavkách se Weissmüller objevil ještě v jedenácti dalších pokračováních a to v letech 1932–1949. Jeho filmovou partnerkou byla populární krasavice v Hollywoodu Maureen O´Sullivan v roli Jane. Filmy s Tarzanem se staly šlágrem tehdejší doby a řadu let se promítaly na plátnech kin po celém světě.

Johnny Weissmüller žil stejně jako každá hollywoodská filmová hvězda. Kupoval si drahé autokary, absolvoval dvě manželství, mimo jiné s mexickou herečkou Lupe Velez, vedl náročný finančně nákladný životní styl.

Postupně však zájem o Tarzana zvolna uvadal. Weissmüller ještě hrál v dalších dobrodružných filmech jako Jungle Jim nebo ještě v roce 1958 Pittsburgh, ale Hollywood postupně o něho ztrácel zájem. Nějaký čas mohl Weissmüller čerpat ze své popularity. Stal se placeným trenérem hollywoodských filmových herců. Jeho úsměv a fyzické přednosti využívaly i rozličné firmy vyrábějící zubní pasty a pleťové krémy. Pro objektiv fotoreportérů skákal v mexickém Acapulcu z obávaného skalního útesu Quebrada. Jeho sláva však nepozorovaně pohasínala a jeho jméno se měnilo v legendu.

V dalších letech pak už žil pouze ve vzpomínkách některých svých příznivců. Čas od času se v tisku objevil rozhovor s někdejší plaveckou a filmovou hvězdou. V nich se vracel ke svým plaveckým začátkům a vzpomínal na své kolegy a soupeře Borga a Charltona. Jeho jméno však nefigurovalo ani mezi trenéry mladé nastupující generace. Nezaložil ani žádnou plaveckou školu, jak je to dnes běžné u bývalých špičkových sportovců. Johnny Weissmüller zemřel před 32 lety 20. ledna 1984.

V roce 1950 uspořádala tisková agentura AP anketu o nejlepšího plavce všech dob. Zvítězil v ní zcela přesvědčivě právě Johnny Weissmüller. Byl skutečně na svou dobu v plaveckém bazénu výjimečnou osobností. A i když se později objevili mezi plavci další výrazné postavy, jakými byli třeba na tokijské olympiádě 1964 Don Schollander nebo v Mnichově 1972 Mark Spitz, neřkuli samotný Michael Fred Phelps II. v Pekingu 2008, kteří ho možná svými výkony strčili do kapsy, zůstává Johnny Weissmüller mužem, jenž má své trvalé místo v historii plaveckého sportu, stejně jako v dějinách filmu.